|  Odjeli jsme autobusem z Florence (všichni, co mohli, dorazili, třebaže předtím tvrdili, že tam netrefí) (já sem netrefil a dorazil - našel jsem totiž pí. Profesorku - pozn. Martus) v půl desáté. Přes Mladou Boleslav a Turnov, kde byla zastávka, jsme dorazili do Železného Brodu. Tam jsme přebíhali z nástupiště na nástupiště (trochu matoucí autobusové nádraží nebylo velké) a následně odjeli místním autobusem, který jel asi dvakrát delší trasou, než bylo potřeba (ovšem, co chtít při dopravě do malé vesničky). Vystoupili jsme v Huti a došli do dřevěného stavení, kde jsme se ubytovali. Profesorky nás ještě upozornily na, bohužel, ne příliš vážné brané zákazy týkající se konzumace návykových látek na akci a upozornily nás na rozsah pozemku a háklivé sousedy. Asi ve tři hodiny jsme vyšli na asi 9 km krátkou procházku, během které jsme se neustále zastavovali u různých rostlin a říkali si jejich české a latinské názvy   a zařazení do systému (latinské názvy jsme si museli pamatovat, když jsme něco "provedli" (například jeden (Bellis Perenis) měli všichni, za "pozdní příchod" na odchod, kluci pak probírali způsob, jak si ho zapamatovat na poznávačku (v naší třídě se rodí mnoho závorkových fetišistů - pozn. Martus))). Kromě toho jsme měli vymýšlet báseň o výletu a použít v ní latinské názvy rostlin - nakonec jich moc nevzniklo a někteří si je radši nechali pro sebe. Když jsme došli na Černou Studnici (hora), dostali jsme rozchod (je tam rozhledna, kde se (stejně jako na jiných rozhlednách) platí zakoupením pohledu (ti, kteří vypadají jako děti, můžou zadarmo), a kde jsou nahoře "balkóny" s dveřmi pro kombinačně myslící bytosti). Potom jsme se přes stejnojmennou vesnici s přívlastkem Dolní vraceli "domů" do Huti (Jirka ještě cestou ukazoval, jak umí chodit po rašelině). Večer jsme měli hodinu (na rozdíl od normálních školních minimálně skutečnou (pro Jirku - aspoň 60 minut)) biologie o květních diagramech a vzorcích. Potom jsme ještě zkoumali, kolik elektrických spotřebičů najednou jde zapnout, četli Trnky-Brnky,  které tam byly, a šli spát.
Ráno se naše kuchyně (čtyři jsme spali v přízemí) probudila brzo a tak jsme byli včas připraveni na výlet (na rozdíl od některých (od všech - pozn. Martus) členů horního pokoje, kteří si vypočítali, že na jednu činnost mají dvě a půl minuty). Napřed byly "rozdány" další latinské názvy za vzájemné návštěvy pokojů a pozdní bdění (pí. Prof. Fořtíková na nás přišla bohužel už ve tři ráno a to díky Markovu tichému prdění a následnému hlasitému smíchu - pozn. Martus). Potom jsme ještě řekli, jaká témata jsme si vybrali na herbář (někteří nad nimi přemýšleli celou noc) a ti, kterým bylo sděleno, že bude těžké najít deset takových rostlin, si je hned chtěli vyměnit. Nakonec jsme vyrazili na celodenní výlet, během kterého jsme měli sbírat rostliny do herbáře. Hned na začátku se někteří rozhodli ještě si zajít do obchodu, tak jsme na ně na rozcestí,  kde se k nám připojil místní znalec z Jablonce, čekali a k mému překvapení jim kromě profesorek s latinskými názvy vynadali i někteří spolužáci. Potom už jsme pokračovali v cestě, opět jsme se zastavovali u rostlin a ti, kdo nějaké sbírali, museli ostatní dohnat. Později začalo pršet, tak jsme se uchýlili do chaty a restaurace Kopanina, kde jsme zůstali asi dvě a půl hodiny (a kde Marek přišel díky Lucce o několik skleniček coly, z nichž jednu vrhla na mě. Také jsme tam byli ve "venkovských hadrech" a všichni ostatní v saku - pozn. Martus). Kvůli zdržení už jsme nešli na rozhlednu stejného jména. Kopec pod ní jsme rychle sbíhali, ale profesorky nás stejně u nějakých rostlin zastavily. Nešli jsme ani na hrad Frýdštejn, který si někdo přesně pamatoval z nějaké pohádky, ani na skály, na které někdo předtím upozorňoval. Ty jsme si však několikrát vynahradili cestou po hřebeni na Malou Skálu. Po Pantheonu (zřícenina s výhledem) a poslední vyhlídce jsme už sešli do Malé Skály,  kde jsme měli zase chvíli volno. Cestou zpátky jsme ještě ochutnávali rebarboru a osladič, Marek mě naučil Neděkujem a ve Skuhrově se někteří ztratili (nám ani tak nevadilo to, že jsme ztracení. Horší bylo, že jsme měli žízeň a nevěděli jsme kudy domů - pozn. Martus) a většina ostatních nechtěla jít dál. Poté, co jsme zkratkou přešli kopec a vrátili se, zjistili jsme, že na nás už čekají. Večer jsme ještě zakládali kytky do novin a desek. Ráno byla poznávačka (každý šel zvlášť s jednou profesorkou, poznával rostliny a zařazoval je (teď je půl dvanácté v noci a já se při přepisování této reportáže učím na zítřejší opravnou poznávačku - pozn. Martus)) a po sbalení jsme kolem poledne vyrazili do Železného Brodu (předtím bylo ještě vyhlašování Adamovy soutěže o nejzajímavější oblečení, ze kterého je jedna velmi povedená fotka a během kterého paní profesorka Kusáková hrála na bubínek - pozn. Martus). Obavy z toho, jak najdu ještě pět modrých kytek, zmizely po zjištění, že kolem pěti rostlin našlo víc účastníků (někteří nenašli žádnou). Na Dupandě chtělo pár studentů počkat na autobus, ale nakonec šli dál. Ve vlaku na cestě domů se ještě předváděli ty básně, které byly slušné (nesprosté).
Autor článku: Jan Chalupa
Tento článek vyšel v neděli 17.6. 2001 a zaujal už  lidí
|
